Barlife 97 už je venku a s ním i povídání o maličké africké zemi, které výběrová káva pomohla postavit se opět na své nohy. Díky vydavateli si nyní článek můžete přečíst i online na našem blogu.
Rwanda je malým středoafrickým státem. Rozloha jejího území odpovídá zhruba jedné třetině Česka. Obklopují ji Uganda, Tanzanie, Burundi a Demokratická republika Kongo. Kvůli své vnitrozemské pozici naráží na velkou překážku při transportu kávy, která i přesto dominuje žebříčku rwandského exportu. Přírodním potenciálem Rwanda patří k „zemím zaslíbeným“ pro produkci výběrové kávy. Ta ostatně pomohla stabilizovat tamní ekonomiku po masivní genocidě z roku 1994.
Vesnice Gitega leží asi 20 minut cesty autem na sever od zpracovatelského závodu Kopakaki Dutegure. Cesta sem je sice hrbolatá i na africké poměry, ale farmáři si s tím nedělají hlavu – svoji sklizeň vozí do závodu z kopce dolů, na kole a hlavně zkratkou. Jsou totiž patřičně pyšní, že káva do světa vyráží pod jménem jejich vesnice. Právě tento způsob třídění tu razí místní Q grader Olivier Gashema. Práce jeho týmu je dalším inspirativním střípkem, který místní kávový sektor charakterizuje na prahu třetí dekády 21. století. Káva se ale ve Rwandě pěstuje mnohem déle.
První kávovníky byly v oblasti představeny německými kolonizátory okolo roku 1904. Trvalo ale přes tři desítky let, než samotná produkce začala nabírat na obrátkách. Tomu primárně napomohlo převzetí koloniálního panství nad územím „Ruanda-Urundi“ Belgičany. Právě ti rozhodli, že káva se má stát motorem místní ekonomiky. Koloniální vláda tehdy nutila farmáře sázet kávovníky, zatímco dlouhodobě kontrolovala nízkou výkupní cenu a stanovila enormní exportní daně. Tato kombinace pro farmáře samozřejmě znamenala téměř nulové zisky. Vylepšení zavedeného modelu bohužel nepřineslo ani získání nezávislosti v roce 1962. Nově vzniklá vláda totiž plynule navázala na praktiky té koloniální.
Výraznější proměnu celého sektoru tak přinesla až v devadesátá léta 20. století. Série nepokojů a tragických událostí (včetně sestřelení letadla s prezidentem) vyeskalovala v roce 1994 do devastující rwandské genocidy. Během 100 dní tehdy tragicky zahynulo až 800 000 obyvatel země. Tato katastrofa položila celou zemi na lopatky a trvalo dlouhých 10 let, než se z nich alespoň částečně znovu zvedla. Symbolem naděje se tehdy stal prezident Paul Kagame. V roce 2000 definitivně ukončil dlouhotrvající konflikt. V zemi dodnes vládne relativně tvrdou rukou, ale zaštítil také řadu modernizačních programů (které pravidelně prezentuje například na instagramu). Jedním z nich je program “Vision 2020”, jehož součástí je i modernizace zemědělství. Velká část pozornosti přitom připadla produkci výběrové kávy.
Rwanda se také tváří v tvář prožitému utrpení stala „miláčkem“ mezinárodního společenství. Za přispění USAID vznikla Národní kávová strategie. O její uvedení do života se zasloužil i Dr. Timothy Schilling, který je dnes spojen s organizací World Coffee Research. Významnou roli sehrála také organizace Technoserve, financovaná nadací Billa a Mellindy Gatesových.
Primárním úkolem této strategie bylo zakládání farmářských kooperativ, výstavba komunálních zpracovatelských závodů, trénink jejich členů v pěstování a zpracování kávy, kontrole kvality a trénink marketingu.
Sluší se přiznat, že Národní kávová strategie dosáhla opravdu dobrých výsledků. Ruku v ruce s pozvednutím kvality místní kávy rostlo také povědomí o ní v mezinárodní komunitě. Díky tomu řadě producentů podařilo více než zdvojnásobit své příjmy a posílit sociální smíření mezi dříve znepřátelenými etniky. Jedná se tak o jeden z mála příkladů, kdy strategie nastolená „shora“ vede k mezinárodně úspěšným výsledkům.
Kromě vysokého podílu výběrové kávy na celkové produkci je zajímavý také počet pěstitelů. Z celkové populace necelých 12 milionů se pěstování kávy věnuje přes 400 000 obyvatel země. Přírodní podmínky jako nadmořská výška (nejnižší bod leží 950 m n.m, nejvyšší 4507 m n.m.), půdní složení či klima totiž přímo vybízejí k jejímu pěstování. Přes 90 % produkce tvoří třešně odrůdy arabica bourbon, které se zpracovávají metodou dvojího promytí v jedné z asi 300 promývacích stanic (některé patří státu, jiné kooperativám či dalším aktérům).
Dříve fungující rozdělení Rwandy na dvanáct regionů bylo v roce 2006 nahrazeno dělením pouze na pět stávajících provincií – oblast hlavního města Kigali, Východní, Západní, Jižní a Severní provincii. V té poslední zmiňované provincii byla vybudována kooperativa Abakundakawa, která slouží jako nejlepší příklad výsledku Národní kávové strategie. Její fungování odstartovalo v roce 2005 s jasnou společenskou misí. Důsledkem genocidy v zemi zůstalo enormní množství rodin bez otců. Kooperativa, jejíž název mimochodem v překladu znamená “ty, co milují kávu”, vznikla právě za účelem podpory těchto rodin – členy kooperativy jsou dodnes téměř výhradně ženy.
Dnes jich je téměř 2 000, což je více než desetinásobek původního čísla. Kooperativa se zasloužila o výstavbu zdravotnického centra, dlouhodobě podporuje chod školy a pracuje na vylepšení místní infrastruktury i dalších sociálních projektech. Mimo to všechno ale stále hlavně produkují zcela výjimečnou kávu, přičemž se soustředí i na experimentální metody zpracování.
Tento přístup kooperativě zajistil nejen pozornost celého kávového světa, ale také finanční zázemí. Jestliže v roce 2005 byla podle Mezinárodní kávové organizace (ICO) průměrná výkupní cena ve Rwandě 1,02 $ za kilogram, v roce 2019 pak byla exportní cena kávy z jejich závodu Rushashi stanovena na 6,50 $.
Průměrná výkupní cena díky kvalitě každou sezónu roste v celé zemi. Celkový objem exportu v posledních 10 letech neustále kolísá mezi 230 000 a 330 000 šedesátikilovými pytli (pro porovnání – je to asi 100 x méně než činí export z Brazílie). Jeden z důvodů těchto výkyvů je sotva patrný lidským okem. Je jím místní brouk Antestiopsis, který se prohlodá kávovou dužinou. Vzniklými tunely pak do třešně vnikají bakterie. Problém je v tom, že jejich působení na zrno se nedá poznat v průběhu celého procesu zpracování, ale až po upražení – nakažená zrnka chutnají jako výluh z bramborových slupek. I jedno nakažené zrnko dokáže „otrávit“ celý šálek kávy. Další káva připravená ze stejného balení ale může být úplně v pořádku. I tak je „bramborový defekt“ strašákem obchodníků s kávou, který někdy podráží fantastický potenciál rwandských káv. Naštěstí i proti němu se v poslední době daří bojovat.
Výše zmiňovaný World Coffee Research v roce 2018 vystavěl v zemi stanici pro výzkum křížení kávovníků. Jejím hlavním úkolem je dotáhnout ke zdárnému konci projekt RAB C15, kompletně rezistentní odrůdy. Mimo to by zároveň měla disponovat podstatně větším potenciálem výnosu při zachování chuťových vlastností. Někdy se totiž zapomíná, že kávovník je z hlediska genetiky jen málo rozmanitým druhem (na rozdíl třeba od brambor).
Sklizeň obvykle trvá od dubna do srpna. Čerstvé kávy ale do Evropy obvykle dorazí až koncem kalendářního roku – důvodem je složitá logistika, která obvykle zahrnuje transport z vnitrozemí do přístavů v Keni (Mombassa) nebo Tanzánii (Daar-es-Salaam). Díky odlišné sezónnosti představují vítané zpestření „afrického programu“ pražíren, které jinak stále pracují hlavně s keňskými a etiopskými kávami. V duchu předchozích řádků pak možná není překvapivé, že v pražírně Nordbeans jsme se pro rok 2020 rozhodli pořizovaný objem oproti roku předchozímu ztrojnásobit.
Pro Rwandu jsou typické florální tóny v kombinaci se sladkým peckovým ovocem („marmeláda“), lesními plody a sladkým karamelovým tělem. Nejlépe vyniknou na filtru, ačkoliv espresso s tímto chuťovým profilem je také fantastickým společníkem na cestě za poznáním výběrové kávy...